Můj milý strýček Quido

Ať psáno s Q nebo s Ká, pořád je to stejné jméno.

Já jsem ho dostal do vínku jako o čtyřicet let mladší náhrada původního Quida, který byl v době mého narození už dvanáct let po smrti. Slovo náhrada nezní sice příliš optimisticky, ale je to tak - když jste v posloupnosti druzí, okolí i vy sami se poměřujete s originálem, v pořadí prvním. No, nebudu napínat - nedal jsem to. Sám nemám rád výmluvy a kecy - ale tohle prostě vyhrát nešlo! Posuďte sami aspoň hlavní disciplíny:

1.Hudba

Je smutným faktem, že mezi žáky legendárních manželů Kolářových jsem patřil k největším lajdákům a folk and country skupina Dostavník, kterou jsme později založili, se nedostala dále, než že hrála za párek a limonádu. Nicméně, i kdybych ke Kolářovým běhal s nadšením a pětkrát tolik, bylo by mi to málo platné. Quido prošel Kolářovou výukou, dosáhl jeho velmi dobré muzikantské úrovně, a ač hudba nebyla jeho povoláním, studoval ze zájmu dál u profesorů konzervatoře. "Takového virtuosního houslistu jablonský kostelní sbor nikdy předtím neměl a těžko kdy mít bude!" prohlásil děkan Václav Sokol na jeho pohřbu.

2. Jazyky

Něco z jazyků jsem se jakž takž naučil., ale žádnou velkou spokojenost z toho nemám. Opravdovou radost z jazyků pocítíte podle mne teprve tehdy, když můžete říci: Hele, mně je to úplně jedno, jestli budeme mluvit česky nebo ...- a za ty tečky si dosadíte aspoň jeden pořádný jazyk. Za první republiky bylo obvyklé jezdit na prázdniny - a co víc, chodit do školy a bydlet takzvaně "na handl". A tak Quido i můj otec chodili do německých škol, bydleli u Němců a vedle angličtiny a francouzštiny, které se naučili tak nějak klasicky, školně, jako my dnes, si ale mohli za tečky ve shora uvedené větě dosadit němčinu. Mluvili německy zcela svobodně tak, že je sami Němci nebyli schopní od svých rodilých krajanů rozpoznat.

3. Sporty

S tím jsem se taky dost natrápil - protože na rozdíl od Kolářova obýváku, kam se mi vůbec nechtělo, do sportů se mi vždycky zase moc chtělo - jenže mé výsledky byly darebné! Lyže, brusle, hokejka, tenisová raketa,kolo - to všechno jsem po Quidovi - vzhledem k časovému odstupu už to sice bylo trochu předpotopní - podědil, ale už ne jeho velký sportovní talent, který byl vlastně inspirací k memoriálu.

4. ... a každého vždy jen potěšil!

No, to bych upřímně také moc rád! Ale nějak se mi to ne a ne podařit. Když už mám nejlíp našlápnuto, něco se prostě zvrtne a ... - znáte to. Nedělám si iluze, že až budu na pravdě boží, budou o mně Jabloňáci mluvit tak hezky jako o něm. Faktem je, že jsem nikdy nenarazil , že by na něj kdokoli vzpomínal jinak, než ve velmi dobrém. Jednou to shrnula paní Martička Grusová: Quido- ten nikdy nikoho nezarmoutil, ale každého vždycky jen potěšil!

5. Dal život za Jablonné

Čím jsem starší, tím více mě napadá, jestli bych také dokázal jít za správnou věc bez zaváhání do boje. Tam, kde kulky a střepin y létají a zraňují a trhají měkké tkáně i kosti a zabíjejí a kde máte velkou šanci, že se nevrátíte anebo skončíte jako invalida. Nikdo to nedokážeme s určitostí říci, dokud nejsme před takové rozhodnutí postaveni, a všechno, co na to téma dnes říkáme, je jenom takové IF. Ale i kdybych to nakrásně třeba teď dokázal - jaképak by to ode mne bylo hrdinství?! Já už jsem si přece všeho krásného od života užil dost - ale když je vám dvacet devět a všechno máte ještě před sebou - to je, panečku, skutečné hrdinství!

Kvido Štěpánek