71. Ročník MQŠ

Sedmdesátý první

Po loňském jubilejním sedmdesátém memoriálu se rozhořela debata, kde připravit sedmdesátý první. Tradicionalisté doporučovali, že na Maláku.

Já jsem oponoval, že Malák je tradice nedlouhá, z doby socializmu. Samozřejmě, že to není nikde černé na bílém, ale vysvětluji si Malák tak, že Quido jako nekomunista byl komunistům trnem v oku a chtěli vzpomínkový závod co nejvíce vystrčit mimo město. A není to moje chorobná podezřívavost.

Město dalo svým padlým v pětačtyřicátém zhotovit malé pomníčky s maličkými destičkami, které jsou na místech, kde bojovali. Quidův pomníček je u zákopu nad skálou Brána, kde je Černohorských zahrada a kam není volný přístup. Dědeček dal proto svému synovi zhotovit pomníček větší, s větší deskou a vybral pro něj místo, kde ležel Quido už smrtelně zraněný, zajatý esesáky a kde měl být na místě zastřelen. Je to trojúhelníček trávy v parku naproti Bráně.

V temných padesátých letech býval park daleko více využíván pro různé propagandistické akce a pomníček nekomunisty tu vadil. A tak se tři slečny Černohousovy, za první republiky Quidovy věrné kamarádky, současně ale také nejzapálenější jablonské komunistky, jednoho sobotního odpoledne, doprovázeny několika skalními soudruhy, vydaly s krumpáči a hrabičkami pomníček v tichosti přemístit mimo park. Narazily ale na nečekané - dědeček nechal zhotovit pomníček pořádný, takže v zemi je více než dvojnásobek nadzemní části. Slečny se soudruhy a hrabičkami neuspěly a volat bagr a náklaďák na pomníček mrtvého hrdiny, byť nekomunisty-demokrata, bylo přece jenom v malém městě moc okaté. A tak pomníček zůstal tam, kde byl a kde má být.

Podobně je to podle mne s memoriálem - má být městem, za které ti lidé bojovali a někteří také položili životy!

Kvido Štěpánek

Jak jsem běžela svůj první a poslední MQŠ

Psal se duben 1987.

Já jsem studovala 5. třídu zdejší základní školy a pěstovala sport v místním atletickém oddíle. Vzhledem k mé výšce, silné paži a k tomu, že jsem při branném závodě dohodila granátem nejdál z celé třídy, mně doporučili vrh koulí. J

Ve škole soudružka učitelka provádí nábor žáků k účasti na nedělním jubilejním 40.ročníku MQŠ.

Nehlaste se všichni! Účast je nepovinně povinná, abychom získali body v mezitřídní soutěži!

Její zrak padl na mou hlavu s účesem á la květák. Tak Lucka a další...

O samotném memoriálu a Quidu Štěpánkovi jsem věděla hodně. Od útlého věku mi můj dědeček o svém bratrovi - strejčku Quidovi - vyprávěl. Spolu jsme navštěvovali pomníček v parku, stráň, kde byl postřelen, a místa, která měl tak rád. Účast na memoriálu jsem tedy vnímala jako svoji povinnost!

Teplé jarní ráno a hurá na stadion! Tam startujeme !

Po slavnostním zahájení odcházejí pionýři k pomníčku položit věnec a - připravit ke startu - pozóóór - teď!!!!

Na startovní čáře se ocitám s místními běžeckými hvězdami - Vlaďkou, Zuzkou, Luckou, Martinou, Erikou...

Vyrážím vpřed jako o život. Prvních pár metrů držím krok s vedoucími závodnicemi, ale ouha, ještě jsem nedoběhla ani k bráně stadionu a už sotva popadám dech. Stále volnějším tempem pokračuji směr jablonský rybník. Vedoucí skupinka se již dávno oddělila... L Statečně, ale čím dál tím pomaleji pokračuji... Dorazila jsem k pískovištím u rybníka a přede mnou se zvedá mírný kopeček k chatám. Můj pomalý běh se změnil v rychlou chůzi. Vyplazila jsem se nahoru a zvolna pokračovala po rovince podél chat. Po chvíli následoval zase mírný svah dolů. Podařilo se mi znovu nabrat pár sil, a tak jsem se dokonce zase rozběhla! Váha těla a setrvačnost mě nesly kolem pomníčku, kde už byl položený věnec, až na mostek přes Orličkovský potok, později stržený povodní.

Hurá!!! Půl trati jsem měla za sebou, ale cestu zpět před sebou!!! Na paty se mi lepily další dvě soupeřky. Ani nevím, jak jsem se dostala do cíle. Matně si vybavuji, že jsem celou cestu od rybárny až k bráně stadionu šla. Vzpomínám si, že jsem si říkala, že to bude ostuda, když do cíle dojdu, že tam musím přeci doběhnout! A tak sbírám poslední zbytek svých sil, křečí zlomená v pase, červená jako vařený rak a nemohouc popadnout dech se řítím do cíle. Do toho, do toho, přidéééj!!! - nevnímám povzbuzující davy, před očima mžitky...

Jsem v cíli!!! Jsem na 3.místě - od konce!!! J

Plácají mě po ramenou - i dědeček - přeci není důležité zvítězit, ale zúčastnit se!

To jsem splnila, a dokonce zvítězila sama nad sebou! J

Epilog:

Je jaro 2018.

Dávno už nestuduji 5.třídu zdejší základní školy a nejsem členkou místního atletického oddílu. Atletice - vrhu koulí - jsem se věnovala do roku 1994 na Sportovním gymnáziu v Pardubicích.

Se svou rodinou si po 31 letech společně prohlížíme fotografie z mé první a poslední účasti na MQŠ.

Jen dědeček tu chybí. Je se svým milovaným bratrem Quidem...

I po těch mnoha letech stále cítím na tváři závan teplého jarního vánku , to ohromné vyčerpání, vůni škváry i radost z toho, že jsem se dostala živá do cíle...

Vždyť tenkrát nebylo důležité vyhrát, ale zúčastnit se a závod přežít ! J

Lucie Šafářová, praneteř Quida Štěpánka